O knize: 2009 / „Příběh Gaita Gazdanova,“ píše G. Adamovich, „vyvolává ambivalentní dojem: svádí „jak“, ale mate „co“. Gazdanov je velmi talentovaný člověk, to se ví už dlouho, není třeba ho znovu hýřit komplimenty ohledně stylu, stylu, zrakové ostrosti, svěžesti vnímání. Ale jaká podivná fantazie se mu tentokrát zrodila v hlavě!... Poznamenejme, že náměstí Trocadero nebylo vybráno náhodou: slavný státník, jehož jméno se při čtení „Večerního společníka“ okamžitě vybaví, žil a zemřel dne ulici vedle Trocadera, takže verze, že zde v noci odpočíval na lavičce, byla přijatelná. Pak však začíná nekontrolovatelný výlev fantazie... Dáma z Beaulieu mu však říká Ernest a formálně je tedy autor prost výtek, že do životopisu známé osobnosti přidává nové epizody. Píše o Ernestovi, ne o Georgesovi. Trik ale nikoho neoklame Příběh je originální a zajímavý sám o sobě, jako všechno, co Gazdanov píše. Není jasné, proč v něm autor potřeboval zdůrazňovat úplnost portrétní podobnosti... Nejprve vezmete příběh za „pravdu“ a poté, přesvědčeni o nepravděpodobnosti zápletky, jste překvapeni zvláštnostmi myslel, že to vytvořilo“ (Poslední zprávy. 1939. 27. dubna „Všichni zná tvář“. Gazdanov skutečně dal svému hrdinovi rysy portrétní podobnosti s ním - Ruské poznámky. 1939. č. 16. Přetištěno ještě za autorova života - Mosty. 1959. č. 3. Vyšlo z této publikace.